Andrușic - Pavlík - Kuba

Statistics — Andrușic - Pavlík - Kuba

This family tree was last updated on September 11, 2019.

Individuals
Males
1,352
52%
Females
1,233
47.4%
Total surnames
Families
Sources
Media objects
Repositories
Total events
2,861
Total users
32
News
HISTORIE SLOVENSKÉHO OSÍDLENÍ NA ÚZEMÍ SEDMIHRADSKA (severozápadní Rumunsko).
March 23, 2013 - 12:35:48 a.m.

převzato (bez dovolení :-) ) z http://jirilouzensky.txt.cz/clanky/34111/historie-slovenskeho/

Zajímavá je historie kolonizace zdejší krajiny, která od počátku 16.století a skoro následující tři století patřila do oblasti okupovanou tureckými vojsky, stejně tak jako převážná většina území Balkánu. 

Po skončení válek o španělské dědictví obrátili Habsburkové pozornost znovu ke zbytkům uherského území obsazeného Turky. Roku 1716 vypukla nová válka. Rakouské vojsko, vedené Eugenem Savojským, dobylo Temešvár a Bělehrad a mírem v Požarevci roku 1718 získalo Banát, zbytek Slavonska, severní Bosnu se Srbskem a část Valašska. V nové válce v letech 1737 – 1739 ( už po smrti Eugena Savojského ) však Rakousko převážnou část těchto zisků opět ztratilo.
V této době došlo také k prvním snahám o kolonizaci rozsáhlého území, které tehdy bylo velmi řídce osídleno a zejména výše položené hornaté oblasti byly skoro liduprázdné. Jak uvádí odborná literatura, převážnou většinu tohoto území kolonizovali Slováci pocházející z východního Slovenska. Až v pozdější době, tj. v průběhu 19.století sem přišli Slováci i z jiných částí Slovenska.

V době kolonizace Dolní země na počátku 18. století nastaly ve velké míře masové útěky poddaných. Nejvíce jich uprchlo ze Šarišské stolice. Jen roku 1712 jich zběhlo 1836 a rok nato dalších 1145 rodin. 
Krátce po obnovení trvalého míru začali lidé ze slovenských krajů osídlovat také rozsáhlé, takřka liduprázdné oblasti Dolní země, kde se vytvářely slovenské etnické ostrovy, z nichž mnohé existují dodnes, např. v Banátu a na různých místech dnešního Maďarska. V 1.polovině 18. století se tam usídlilo několik tisíc slovenských rodin.
Krajina sedmihradského Rudohoří byla osídlována až na přelomu 18. a 19.století. 
Oblast Sedmihradského rudohoří se také stala novým domovem početných chudých Slováků za těžkých osídlovacích podmínek, související s povinností vytěžit nejprve staré a zarostlé lesy, a tak získat ornou půdu. Tyto kopaničářské osady patří v současnosti do žup Bihor a Salaj ( Salaš ) – podle staršího rozdělení Crisana.
Podle L. Hamaše (Slováci vo svete. I. Martin, Matica Slovenská, 1980, s.87-90 ) ve třetí čtvrtině 18. století byla kolonizace všech okrajových oblastí Uherska zdánlivě dokončena. Na samém rozmezí Uherska a Sedmihradska a mohutném pohoří bihorském, kde pramení tři řeky Kriše, zůstávalo však rozsáhlé území jeho severního výběžku Sedmihradského rudohoří nebo-li pohoří Réz. Majitelé velkých lesních komplexů v této oblasti – na severozápadě kníže Barányi, na východě baron Bánffy a Kereszegi, na jihu a ve středu území kníže Battányi – nemohli svoje bohatství dlouhý čas užívat, protože se nikdo v tomto kraji nechtěl usadit.
Až roku 1785 přišlo na výzvu knížete Barányiho do lesů v okolí Borumlacu, Verzari a dnešního Bodonoše prvních 50 slovenských rodin, kterým slíbili dobré podmínky. Nejvíce Slováků se usadilo v Bodonoši, který se stal nejstarší obcí v Sedmihradském rudohoří.
V letech 1811 – 1817 kolonizoval Slováky v rudohoří kníže Bánffy, který pozval dřevorubce a hutníky na pálení potaše z východoslovenských a středoslovenských stolic. Usazovali se na kopcích západně od Magyarpataku – nazývaném i Gemelnička a založili slovenské osady Židáreň a Novú Hutu. Bánffy dokončil kolonizaci svého majetku po roce 1820.
V třicátých letech začal kolonizovat svoje lesní pozemky kníže Battányi, kde vznikli slovenské osady Stará Huta a Sočet, čím se také dokončila původní kolonizace. Po ní následovala tzv. vnitřní kolonizace této oblasti, v jejímž rámci v letech 1830 – 1918 Slováci přicházeli do mnohých dalších osad.
Roku 1890 ve stolicích Bihor a Salaj bylo spolu už 7 990 Slováků, roku 1910 až 
10 862.
Rozhodnutím Vídeňského kongresu 30.8.1940 připadlo Sedmihradsko Maďarsku. Skoro všichni muži odešli s maďarskou armádou na frontu. 

Vesnice a osady se slovenským obyvatelstvem :

Bicaciu ( Bikáč ) : Slováci sem přesídlili z jiných slovenských obcí v Rumunsku koncem 19. století.. V roce 1910 zde žilo 456 obyvatel slovenské národnosti, původem ze župy Zemplínské, Šarišské a Abovské. Do ČSR reemigrovalo jen málo rodin.

Bodonoš ( Budoi ) : zde se usadili první slovenští přistěhovalci roku 1790 kolonizací grófa Barranyho a obec vznikla roku 1803. První přistěhovalci pocházeli z Detvy a z Kysúc. Roku 1930 měl 462 obyvatelů, roku 1948 až 829 ( 221 slovenských rodin ).

Bogdana Huta ( Kašápotok ) : obec byla založena asi roku 1820. Prvními obyvateli byli Slováci Kortiš, Ďuriš, Bigas. Přišli sem z okolí Detvy a z Gemera. Část slovenských obyvatel se usadila v asi 4 km vzdálené osadě Mires, kde žije 8 rodin.
V roce 1948 obyvatelé reemigrovali do ČSR a usadili se v blízkosti Kaplice, Jáchymova a Jablonce nad Nisou.

Boiana Huta : leží v župě Salaj, pošta v Pacale ( Patal ), vznikla okolo r.1840 při vnitřním stěhováním Slováků v Sedmihradsku. Po roku 1946 se obyvatelé přestěhovali do okolí Jeseníka a Českého Krumlova.

Borod – Šarany : obec byla založena v letech 1871 – 73 občany z Valea Ungurului. Prvními zakladateli byli : Bejda, Gombecký, Dirbák, Daniel, Koňárik, Špirka, Račák, Marek, Strapek, Machala, Mareček, Juhaňák, všichni byli dřevorubci. 

Boromlak ( Borumlak ) : byl založený roku 1812 Slováky z okolí Detvy, Zvolena a z Gemera.
První osadníci : Kortiš, Olšák, Druhda, Černaj. V době založení asi pět rodin. Před reemigrací zde žilo asi 549 obyvatel slovenské národnosti a 360 rumunské národnosti. 
Je to smíšená obec, ve které roku 1930 žilo 693 Slováků ( 65,6 % obyvatelstva ).
Osady :Ritoblagy, Popury, Fogáš – zde žijí jen Slováci.
K 1.lednu 1949 reemigrovalo 406 obyvatel ( 199 mužů a 207 žen ), kteří se usadili v okolí Sušice, Vejprt a Jablonce nad Nisou.

Ciganešt : viz Tiganesti de Griš.

Fegernik : slovenští přistěhovalci kolonizovali počátkem 19. století v samostatné ulici vedle Rumunů. První přistěhovalci : Vilhan, Horný, Pardek, Dubovan, Segeč, Boháč, Kamenský, Adamec, Greguš, Trubač a Kalamár.. V okolích osadách a samotách žije několik slovenských rodin.

Glimei : osada poblíž zaniklé osady Polana Flora, ze které se přestěhovali obyvatelé kolem roku 1830. 

Halmosd ( Halmošd ) : je rumunská obec v okrese Simleul Silvanei, kraj Salaj. Slováci se sem přistěhovali ze sousedních obcí Valea Tarnei a Valea Ungurelei. V roce 1947 před reemigrací zde žilo 475 Slováků. Po reemigraci zůstalo asi 120 obyvatel slovenské národnosti.

Huta Certeza : začátkem 19. století se sem přistěhovali Slováci ze Zemplína, Šariša a Abovské župy.Zemplínský dialekt zůstal zachován do konce 19. století. V blízkosti leží osada Bujar Haz, kde žije asi 15 slovenských rodin. Po roce 1946 skoro všichni obyvatelé remigrovali.

Huta Voivozi ( Stará Huta ) : je typickou kopaničářskou osadou, ve které roku 1930 žilo 713 obyvatel - takřka všichni Slováci. Stará Huť byla založena Slováky, kteří přišli ze zemplínské stolice r.1830. Kolonizoval je sem na kácení lesů maďarský magnát Batthyányi. 
První osadníci : Žižčák, Švédik, Pešek, Janoštiak, Soroč, Semelpavelec a Kutlák. 
Obec patří do okresu Aležd, kraj Bihor ( dnes Krišana ) a je dlouhá 6 km a 4 km široká. 
V blízkosti Stáré Huty je smíšená obec Padurea Neagra ( Čierny les nebo také Bystrá, mad. Fekete Erdó ), kterou založili v 18. století Němci, Češi a Slováci. V obci je sklárna, kde působili nejlepší skláři Spevák, Tanhanzer, Brada atd., kteří po r.1948 reemigrovali do ČSR.
V blízkosti Starej Huty jsou obce s čistě slovenským obyvatelstvem – Sočet, Marca Huta ( Bojovske ), Bodonoš ( Budoi ), Varzari, Baromlak, Groš, Sinteu, Nová Huta. Židáreň ( Valea Tárnei ), Sacalaseu Nou ( Nový Šástelek ) a obce s převahou obyvatel jiných národností jako Suplacoel de Barcau, Halmožd, Černuša.
Ze Starej Huty reemigrovalo asi 300 občanů slovenské národnosti. Obec si však zachovala svéráz a je nadále slovenská.

Chiovag ( slov. Kivág ) : smíšená obec, kam se přistěhovali Slováci z okolních slovenských obcí..

Mires : viz Bogdana Huta.

Negresti ( Negrešt ) : je smíšená obec blízko Satu Mare, kde do roku 1947 žilo asi slovenských rodin – asi 150 obyvatel. Koncem 19. století sem přišlo asi slovenských rodin ze slovenských rudohorských obcí. Po roce 1946 obyvatelé reemigrovali.

Padurea Neagra ( Čieny les, slov. Bystrá, mad. Fekete Erdö ) : sklárna zal. v 18. stol.

Patal ( rum., slov. Pacal ) : v listopadu 1947 asi 15 slovenských rodin reemigrovalo do ČSR. 

Pestis ( slov. Peštiš ) : leží asi 5 km severně od Alesdu, v roce 1930 zde žilo asi 272 Slováků, kteří se přistěhovali z obcí Židáreň a Huty okolo roku 1880. V roce 1948 slovenští obyvatelé reemigrovali. Na samotách v okolí obce žije jen několik slovenských rodin. 

Polana Flora : obec vznikla blízko zámku Poiana Florii, na poč. 19. stol., kolem roku 1830 zanikla a obyvatelé se přestěhovali do nedalekých osad Glimei a Budoiu.
Zakládající obyvatelé pocházeli z Oravy a Trenčínské stolice.

Sinteu ( Nová Huta ) : bylo také Slovenskou osadou, do které se přistěhovali roku 1817 osadníci ze Šarišské, Zemplínské a Gemerské stolice. Kolonizoval je barón Bánffy na kácení lesů.
Odtud se kolem roku 1930 asi 200 Slováků vystěhovalo do Brazílie. Dodnes patří mezi významné slovenské osady v této časti Rumunské socialistické republiky, má střední školu, na které se vyučuje i slovensky. Zdejší Slováci pěstují své národnostní folklorní tradice.
Sočet ( rum. Socet ) a Židárna ( Židareň, rum. Valea Tarnei, mad. Hármašpatak ) : 
leží v pohoří Rez ( Rudohoří ). Farností patří do Nové Hutě ( Sinteu ), zakladateli byli Slováci ze stolice zemplínské, šáryšské a gemerské. Kolonizoval je zde baron Bánffy na kácení lesů. První slovenské rodiny přišly roku 1817.
Osada leží v těsném sousedství Staré Huti ( rum. Huta de voivozi ). 

Pozn.: Ke konci dvacátých let 18. století se rozhodl vládce Sedmihradska arcikníže Lipot založit na území Sedmihradského rudohoří sklárny. Tato krajina byla z velké části neobydlena a byla zalesněna. Na kácení lesů byli najati rumunští osadníci a na práci ve sklárnách byli získáni skláři z Německa a z Moravy. 
První sklárna byla založena v dnešní obci Stará Huta, kde se začalo s výrobou mezi léty 1730 – 1736. Sklárna byla velmi malá a neznámo kdy zanikla. Asi kolem roku 1815 začal provoz v nové sklárně a to v obci Nová Huta. Pro práci v této sklárně byli získáni skláři ze Slovenska z oblasti Utekáča, Zlatna a Malinca. Jiní skláři přišli z Lednických Rovni v Trenčínské stolice a Kalorínské Hutě z Beskyd. Provoz sklárny byl ukončen asi v roce 1870.
Zřejmě většina sklářů přesídlila do sklárny v Bystré ( Padurea Neagra ).
( Pavel Javor : Podiel Slovákov na rozvoji sklárskej výroby v Bihore ).

Šástelek ( Sacalaseu Nou ) : obec založili v první svět. válce rudohorští Slováci ze Staré a Nové Huty, Sočetu a Židárne. Obec se skládá z kopanic roztroušených v obvodu několika km čtverečných.
Většina slovenských obyvatel reemigrovala ale stále je zde početná slovenská menšina.

Tarna Mare : v blízkosti této rumunsko – maďarské vesnice žilo asi 50 rodin ukrajinského původu, kteří se do této oblasti přistěhovali v 19. století. V roce 1947 se přihlásili ke slovenské národnosti a reemigrovali do ČSR.

Tiganesti de Griš ( Ciganešt ) : do obce přišli Slováci asi okolo roku 1880 ze slovenské osady Vyšný Lugoš ( Glimej ), kde žili na pozemcích grófa Rafaela Zichyho. Když je přinutil opustit majetek odešli do obcí Tiganesti de Griš, Alesd a Budoiu. 
První osadníci : Martin Lašák, Ján Bajcar, Josef Velocha. Reemigrovalo sedm rodin. 

Tria : osada vedle Derne, okres Marghita, kraj Bihor, byla založena Huťanmi. Několik rodin přišlo koncem 19. století z Turzovky – např. Babčák, Chrenč, Zajac, Okuliar, původně dráteníci. Několik rodin odešlo do ČSR okolo roku 1922 ale po dvou letech se vrátili zpět. 
Z obce reemigrovalo do ČSR 28 obyvatelů a jsou usazeni v okolí Kraslic.

Valea Cerului ( Cerový potok – Čerpotok, okres Marghita, kraj Bihor ) : byla založena roku 1898 Slováky z Valea Ungurului, např. Josef Maňura se ženou a čtyřmi dětmi, Pavel Strapek se ženou a pěti dětmi, Pavel Zetocha se ženou a dvěma dětmi, Peter Zetocha se ženou a dvěma dětmi a Juraj Fatura se ženou a třemi dětmi – z Valea Ungurului ( Maďar Potok ) do míst kde je dnešní obec. Pozemky patřily Rozmanovi. Je zde dodnes slovenská škola, i když mnoho slovenských obyvatelů reemigrovalo a usadilo se v západních Čechách, na jižní Moravě, v okolí Nových Zámků a Komárna. 

Valea Tárnei ( slov. Židáreň, mad. Harmaspatok ) : kopaničářská obec, kterou silnice rozděluje mezi kraje Salaš a Bihor. Obec založili Slováci ze Zemplínské župy v letech 1817 – 20. Přivedl je baron Bánffy na kácení lesů. Původní název obce Harmaspatok Slováci změnili na Židáreň, asi kvůli zde prvním obchodníkům, kteří byli Židé.
Už roku 1830 si založili slovenskou školu. V roce 1910 zde žilo 940 Slováků ( 97,1 % ). Do konce druhé světové války vzrostl počet obyvatel na 1 800.
V obci žilo v roce 1948 asi 1800 obyvatel z nich asi polovina reemigrovala.

Valea Ungurului ( Magyarpaták, slovensky Gemelnička ) : je největší slovenskou kopaničářskou obcí v Sedmihradském rudohoří. Založili jí slovenští přistěhovalci ze Zemplína roku 1811. Roku 1830 zde žilo 360 Slováků v 70 domech. V roce 1910 jich už 1 573 ( 97,7 % ). Slovenskou školu zde založili v roce 1830.
Roku 1948 bylo v obci asi 3500 slovenských obyvatel. Dnes jich zde žije asi 1800.

Varzari ( okr. Marghita ) : patří mezi prvně založené obce okolo roku 1790 grófem Barányim. V roce 1948 zde bylo 103 domů a asi 500 obyvatel. Na škole se dodnes vyučuje slovensky.

Zalnok ( okres Simleu Silvanei, župa Salaj ) : obec byla založena Slováky v roce 1921, kteří se sem přistěhovali z vrchařských obcí Gemelnička, Nová Huta, Stará Huta, Židáreň, např. Juraj Dojčár, Josef Gajdoš, Ján Sevila.
Roku 1947 reemigrovalo do ČSR 178 Slováků, zůstalo 7 rodin. 

Zovani – Bai ( župa Salaj ) : osada byla založena po roce 1923 a roku 1940 koupili sousední lázně a okolní pozemky Slováci v čele Jánom Trojákom a povolali další slovenské rodiny z Gemelničky, kteří se zde usadili. Roku 1948 se většina Slováků vystěhovala do ČSR. 

Maďarská statistika zachytila roku 1910 v uvedených oblastí 10 862 Slováků, rumunská statistika roku 1930 už 17 063 Slováků. To svědčí o jejich velké populační síle. Od roku 1910 připadlo v Sedmihradském rudohoří na tisíc Slováků 529 osob populačního přírůstku, co odpovídá ročnímu přírůstku 26,1 na tisíc obyvatel.

Život těchto horských slovenských osídlenců byl v minulosti velký těžký. Jak jsme již vzpomněli, zeměpáni jich kolonizovali jako levnou pracovní sílu na klučení lesů, na pálení potaše ( salajky ) a částečně i do sklářských hutí. Po vykácení lesů se potom věnovali zejména polnímu hospodářství. Toto na slabých horských půdách, kterých bylo málo, však přinášelo jen slabé výnosy.
Po druhé světové válce se značná část bihorských Slováků v rámci reemigrace vrátila do ČSSR.

Pramen : 
Ludovít Hamaš : Z dejín Slovákov v Rumunskej socialistickej republike. Slováci v zahraničí, 2, 1974, s.107-129.
Ján Siracky : Slováci vo svete .1, Martin, 1980, s.84-90, 203- 210.

 

 

Zakladatel rodu Kuba
March 4, 2013 - 10:36:13 p.m.

Rozrod Kuba zahajuji osobním záznamem svého předka, kterému jsem dal na základě následujících úvah jméno Jakub - lidově Kuba - v hanáčtëně Köba, z něhož odvozuji naše příjmení Kuba. Z archivních záznamů o něm nemám doloženo nic, ani toto jméno, ani příjmení. To tenkrát ani nebylo stálé, jednalo se víc o přízvisko…, nebo vyplývalo z osobního jména otce. Navíc se psávalo tak jak to zapisovatel slyšel, jednou tak, po druhé jinak. Kubů, Kúba, Koba.

O jméně a příjmení nejstaršího Kubu mohu z následujících doložených údajů dochovaných v archivních dokladech o jeho potomcích jen spekulovat. V matrice narozených farního kostela v Konici je v obci Dzbel jako otec svých dětí, první Ludmily narozené 1. listopadu 1640 a dále v matrice zemřelých dne 7. července 1676 uváděn Pavel Koba, doživší se sedmdesáti let.

Jeho majetkové poměry a poddanské povinnosti jsou bohatě zdokumentovány od roku 1655 ve fondech panství jesenského velkostatku. Pavel je nejstarším doloženým předkem, od něhož se odvíjí pokračování našeho bohatě rozvětveného rodu Kuba až do dnešních dnů. Nejstarším zaznamenaným Kubou, poprve 5. února 1633, jeden rok po založení první konické matriky narozených je Jan Kuba - Kubů, zaznamenaný v Jesenci při narození jeho dvou dětí. V pokračování této části rodu se mi však tato větev ztrácí. Bylo to v době třicetileté války, lidé vymírali, ve vesnicích zůstávaly pusté grunty. Po prostudování všech matričních zápisů z této doby ze všech vesnic jesenského panství i celé konické farnosti se mi žádné další příjmení Kuba nepodařilo najít. Z toho vychází moje úvaha, že Jan v Jesenci i Pavel sedlák ze Dzbele byli bratři. Jejich příbuzenství podporuje kmotrovství a svědci na svatbě v matričních zápisech (doložím dodatečně, matriční data mám v pokaženém noutbuku). Jana v tomto rodokmenu mám za staršího, doloženě měl dřívější narození svých dětí. Protože jsem v celé farnosti nenašel jiného Kubu, předpokládám, že příjmení obou bratrů bylo odvozeno od jména jejich otce. Pokud ke svému jménu neměli žádné přízvisko, které by upřesnilo osobu, tak se při zapisování uvedlo jméno otce. Čí je Jan, čí je Pavel? Jakubův - Kubův. Tím může být vysvětleno jak jméno jejich otce, tak původ příjmení všech jeho potomků po mužské línii dodnes.

To, že jsem v zápisech z této doby žádná další příjmení Kuba, Kubová nenašel, může mít více důvodů. Na příklad, že se dožili otcovství a tím i svých prvních zápisů při narození svých dětí v matrice jen dva jeho synové, nebo že další byli zapsáni pod jiným příjmením. Do zavedení stálých příjmení patentem Josefa druhého zbývalo ještě více než sto let. Všechny tyto i mé další úvahy jsou jen pouhými spekulacemi. Mohlo to být tak a zřejmě to také tak i bylo, ale mohlo to být i úplně jinak. Máme-li věřit zápisu, že náš nejstarší doložený prapředek Pavel zemřel v sedmdesáti letech v roce 1676, mohl se jeho otec narodit nejpozději tak v roce 1586.

Po odpočtu čtyřiceti let (20+20) od narození Matěje, nestaršího syna předpokládaného Pavlova bratra Jana, vychází rok narození našeho prapraděda rodu Jakuba - Kubu nejpozději na rok 1593. Jeho narození, ani narození jeho obou synů se nepodaří nikdy doložit, matriky ani soupisy poddaných se ještě nevedly. Není to ostatně ani důležité. První matrika narození se v konické farnosti začala zapisovat až v roce 1632, tedy dlouho po jejich narození. Odkud Jakub - Kuba pochází, také není jisté. Může to být ze Dzbele. Pavel tam byl, jak je několika zápisy doloženo poddaným a docela majetným celoláníkem (sedlákem). Pravděpodobně zůstal na rodném gruntu. Mohlo to být i tak, že se narodil jako jedno z mnoha dětí v rodině mlynáře, sládka, kováře, pasáka, nebo byl zaměstnán na panství. Tito lidé nebývali nevolníky, byli svobodní. Vyplývalo to z charakteru jejich řemesla. Po vyučení chodili na vandr, často po celém markrabství, potom pracovali námezdně tam, kde si našli práci. To tak dlouho, pokud se jim nepodařilo přiženit se na mlýn, pivovar, kovárnu, nebo si je pronajmout. Všichni však nemohli zůstat u řemesla, jeden mlýn i kovárna obsloužili několik vesnic. Pavel jako mladší ze sourozenců tak mohl v pohnutých dobách třicetileté války dostat od vrchnosti jeden z několika pustých gruntů ve Dzbeli a začít na něm hospodařit. Není to tak nepravděpodobné, jak to na první pohled vypadá. Jan Kuba doložený dvěma zápisy při narození svých dětí 5.2.1633 a 6.9.1636 v Jesenci tam mohl žít a pracovat jako podruh a tím byl nemajetný. Tehdejší seznamy usedlých, první z roku 1655, se týkaly soupisů majetku, ne lidí. Jesenec bohužel nemám příliš probádán, musím umožnit šanci i jiným. Podruh je od slova druhý, to však automaticky neznamenalo pořadí narození. Jeden sourozenec, často až ten nejmladší, to teprve až byli všichni vypraveni z domu, zůstal na rodné usedlosti patřící vrchnosti. Ostatní sourozenci dostali nějaké odstupné, a buď se přiženili, nebo přivdali s věnem na jinou usedlost a stali se čtvrtlámíky, pololáníky, celoláníky (ti měli hrubý grunt), nebo zahradníky. Ti na rozdíl od dnešních zahradníků nepěstovali pro jiné zeleninu, z pozemků vlastnili při chalupě jen zahradu. Později se jim říkalo chalupníci. Ti, kterým se nepovedlo dobře se oženit, sloužili jako podruzi u svého bratra nebo jiného hospodáře a u něj také zřejmě i nuzně bydleli do doby než si opatřili svoje obydlí. Podle několikerých soupisů usedlých, které jsem si prošel, v této době ani později až téměř do konce 18. Století ale nových domů moc nepřibývalo. Nejchopnější z podruhů si vrchnost vybírala k osazování poustek - pustých usedlostí, jejichž uživatel zemřel, nebo jako Jíra Konečný z Ponikve ze svého gruntu mezi rokem 1655 až 1657 "pro chudobu zběhl". Podobně pro dluhy k vrchnosti za povinně vyčepované pivo a kořalku, kterou jistě poddaní s chutí vypili, ale neměli čím zaplatit, zběhl v roce 1681 rychtář Jíra z Ponikve, ale také i ze Dzbele. To Matěj Valenta z Ponikve, rozmožil počet pustých míst tím, že v roce 1674 jen "oslepnul a gruntu nechal".

Úplné zmizení Jana jeho ženy Luciny a jeho potomků ze záznamů z panství i z farnosti lze vysvětlit více způsoby. Je možné, že všichni čtyři zemřeli ještě před zavedením první matriky úmrtí, takže už po nich dnes nenajdeme ani stopy. Měli k tomu dost příležitostí v hladomorech třicetileté války a při drancování švédskými vojáky, řádícími i na Konicku. Nabízí se tu však i jiné vysvětlení. Předpokládaný praotec rodu Jakub mohl mít svobodné řemeslo a starší Jan se vyučil a později se osamostatnil jinde - koupil, najmul kovárnu, nebo mlýn. Mohlo to být i daleko. Nevím jak je to pravděpodobné, ale žádného jiného Kubu, který by navazoval, jsem v této době v matrikách konické celé farnosti, která přesahovala hranice jesenského panství neobjevil. Rody Kubů z této doby jsou i na Mohelnicku, Olomoucku … Jejich napojení na náš rod pocházející z jesenského panství jsem zatím (2015) neobjevil.

A další sopurozenci Jakubových dětí? Určitě byli a jistě i v hojném počtu. Že by všechny zemřely, nebo se neoženily? I to se mohlo stát, není to ale až tak pravděpodobné. Vysvětlení může tkvět v tom, že v této době ještě nebylo zvykem používat stálá příjmení. Nebyla používána tak, jak to známe dnes. Byly to jen přezdívky vystihující dovednosti, povolání a jiné skutečnosti. Často byla nahodilá, v dokumentech té doby tak najdeme u jednoho člověka během jeho života i více příjmení, tak jak mu zrovna říkali, nebo je vůbec neměl, nebo nebyla uvedena. Na příklad v zápise křtu prvního zaznamenaného Kubu v právě založené první konické matrice jsou jeho kmotry Marek mlynář ladínský (ze mlýna pod Ladínem) a Kateřina, kovářka z Jesence. Příjmení byla uzákoněná patentem jako neměnná, ustálila se a stala dědičnými až v roce 1780.

To, že se žádní jiní Kubovi v této době v matričních zápisech celé farnosti nikde nenalézají, může být i z toho důvodu, že otec obou Kubů byl znám pod jiným příjmením. Jeho křestní jméno však bylo Jakub, hovorově Kuba, hanáckë Köba. Pavel a Jan byli tedy čí? Kubovi. Pro podobnou analogii nemusíme chodit ani daleko do historie. V Ponikvi si pamatuji Mařku a Pepina Libóroviho, Pepina Faktóroviho, kluky Lojzičkovy, Jenika a Pepina Pavlovy, kterým se říkalo Tentákovi. Všichni měli jedno společné - příjmení Zapletal, to se ale používalo jen pro úřední potřebu. Jako už docela velký kluk jsem něco vyřizoval a myslel jsem, že jsem u Tentáků a pantáta mi říkal, já nejsem Tenták, já jsem Zapletal. Slovo ten ták používal často a nevhodně jeho dědeček Pavel a tak jim to zůstalo.

Je více než pravděpodobné, že náš prapraděd Jakub měl hodně dětí, tedy i synů. Jestli jim bylo osudem přisouzeno jiné příjmení než po otci dnes už nezjistím. Zcela určitě však budou mezi svědky a kmotry na svadbách a křtech svých sourozenců a synovců Kubů a Kubi zase na jejich. Právě jména svědků a kmotrů bych měl ještě prověřit v matričních zápisech celého panství. S určitou mírou pravděpodobnosti bych tak mohl dojít k objasnění těchto věcí. Kmotry tedy náhradními rodiči, kteří měli v případě smrti rodičů zabezpečit děti, se stávali, pokud to bylo možné ti nejbohatší. Pro děti to bylo kmotrovství tehdy důležitou sociální institucí. Nejlepším řešením bylo, když to mohli být bohatí příbuzní. Chudému podruhovi by za kmotra jen ztěží šel cizí mlynář z vedlejší vesnice, který stál v hierarchii vsi nejvýše. U Janových dětí tomu tak bylo. Kdyby kmotroval každému chuďasovi, jistě by se brzy staral o pěknou kupu dětí a sám tak rozmnožil řady chudých. Proto Jan nemusel být chudým podruhem, když jeho dětem šli kmotrovat „svobodní“. I on mohl mít nějaké svobodné „řemeslo“, nebo i malou funkci na panství v Jesenci a později někam odešel i se svou rodinou. Je tu také možnost, že kovář, nebo kovářka i mlynář nebo jeho žena, mlynářka z Ladína mohli být jeho sourozenci. Je to fantazírování? Ne, jsou to možné kombinace, které mohly nastat. Je možné, že se vám budou jevit všechna tato tvrzeni o člověku, u něhož neznám příjmení a dokonce ani jeho jméno jako příliš odvážná. I mě se tato tvrzení zdají být odvážná, ale při pátrání v archívech jsem objevil i věci, na které by ve své fantazii nepřišel ani největší spisovatel. Podobných záhad mám v rodokmenu více, jen nevím, jestli mi k tomu byla přidělena dostatečná délka života, abych alespoň část z nich objasnil. Rozuzlení na nás může čekat v archivech a možná, že právě vy je tam objevíte.

V České republice žije 3.9.2015 celkem 1 599 mužů s příjmením Kuba, 1919 žen s příjmením Kubová a 7. Žen s příjmením Kubová a druhým přijmením.

v Olomouci 3.10.2015

                   Ing. Dalibor Kuba. autor většiny záznamů v tomto rodokmenu 

 
Historie posledního panství v Konici
March 4, 2013 - 10:35:15 p.m.

 

Přepis textu ze začátku konické matriky z let 1632 až 1679, zapsal Kristian Příza v roce 1858. (přepsáno přesně jak je napsáno v matrice, t.j. se všemi pravopisnými a jinými chybami)

http://actapublica.eu/matriky/brno/prohlizec/5742/?strana=1

Nahodným hovorem s byvalým zdejším kaplanem Václavem Vychodilem (byl v Konici od roku 1848 až do roku 1856 za nynějšího faráře v: p: Jana Poppa) nynějším farářem Benešovským, patronátu Šebetovského, sem se dověděl, tázaje se ho, zdáli nějaké starožitné spisy v archivu zdejší fáry se chovají o této matrice, která roztrhaná a spustošená se pohazovala, byla mi na moji žádost doručena. Abych ji tedy budoucím časům záchoval, nechal sem ji svazati, mysle, že se snad někomu zavděčím, záchovajíc listinu pro okolí naše zajímavou a důležitou.

v Konici dne 30 ledna 1858
                                K:P: vlastnoruční podpis (Krystian Příza)

 

Vy zásnoubení, i pokřtění, vy světkové, kmotrové i kmotry, Řečnícy, družby, urození a prostí, v této matrice zaznámenaný Vy duchovní ctíhodný, jenž ste jednání posvěcená vykonali všickni! Všickni! ste pochovaní. Y mi nyní žíjící Vás následovati budeme.
Tak jak země stále okolo střediště svého koluje, Tak člověčenstvo stále roditi se a umírati bude.
Dokud nejvíší tvúrce véleti bude. Však co náboženství oblážující Vám zvěstuje
Co rozum lidský vybroušený Vám dotvrzuje, Jen hmota tělesná v prach se obrácuje, Jískra božská, jenž nás ožívuje Do věčnosti postupuje.

Psáno v Konici 29tého ledna 1858
                Krýstian Příza vlastnoruční podpis


pan Kristián Příza byl narozen v Brně r. 1803.
zemřel v Brně, Stromořádní ulici 3. 27 března 1870, pochován ve Stražíské hrobce 31 března 1870 viz matriku zemřelých Konice IX. Str 198 (nebo 68?, špatně čitelné)
 

 

V starších časech se událých vždy nějaké zajímavosti v sobě chovají, jedině tímto ohledem podněcen sem k tomuto zaznámenání přistoupil

Muj otec Karel Příza, narozen dne 23 ledna 1781 v Brně byl co držitel panství Konického poslední vrchností na Konici a Stražisku. Převrat jenž v roku 1848tém v měsici březnu výpuklý, celou temeř Evropou hýbal, měl v mocnářství Rakouském za následek že šlechta svá výhradní práva stratila, což se take přirozeně dotklo oněch jenž nějaký statek šlechtický v držení měli. Otec muj byl syn řezníka jenž byl majetnikem skrovného domku na předměsti Dolní Célí zvaném v Brně, zemřel zanechaje otce mého 3 letým syrotkem. Nabývší dospelejšího věku, odhodlal se k řemeslu sukenickému. Pravě toho času počínali se vyvíjeti dílny sukenné v Brně, vyučil se řemeslu u místra Kráhulce v Brně, vstoupil pak co tovaryš do práce v dílny sukenné Biegmana na předměstí Stará Křenova zvaném v Brně. Byli onoho času držítele dílen sukeních vyhradně cyzozemcy, které za panování Cysaře Jozefa II podporovaní v Brně se usazovali. V dílně této moje matka, dcera někdy zámožného mlynáře, který však do chudoby upadl, toho času pracovasla tež v dílně této, poznal jí otec můj co děvu cnostnou, pilnou, bohabojnou, zasnoubil si jí v roku 1801, a počal řemeslo sukennické samostatně provozovati. Však tehdejší práva cechovní byla tak přísná, že teprva po 9ti letech si výdobil práva mistrovství sukenníckého, skoušeje mezi tim mnoho stárost a trampot. Příčinlivostí, spořívostí rodiču mých, Nejvíší žehnal. Výstavěl muj otec sukennou dílnu na předměstí Dolní Célí zvaném v Brně číslo 4 a stal se dílníkem (fabrikantem). V roku 1825 koupli na drážbě v Brně držané, panství Konícké za 149075 zlatých ve stříbře. Byla to techdy jeho času summa velíká, mnoho starostí mé rodině nastalo.
Tentokráte byl Gubernantorem na Moravě a Slezku Antonín Bedřích hrábě Mítrovský z Nemyšle, jest pochován na hřbitově Brněnském, pod krátkým hrobovým pomníkém.

Oudové kommísní drážby zmíněné byli:
Rytíř Mannen dvorní rada při Gubernium moravském v Brně, nyni mrtev.
Antonín Schafer gubernialní rada v Brně, nyní mrtev.
Uherek oučtovní c.k. oučtarny na Morave a Slezku, nyní mrtev

Pomocí božskou a dobrých lidi, mezi nimy hlavně připomenouti musym brněnského peněžníka Filippa Gomperca, žida, hodného to muže, a posledně pujčkou techdy nově založeného ustavu Spořitelní Kasse spojené s rakouským zaopatřujícím ústavem ve Vídni byla starost o stíhnutí vyplnění závazku, koupí tou převzatých, sťastně odstraněná na podzim roku 1826. Jaké radosti sem ja pocítil kdyz večerního času návěšti počtou nám donešené ukončení pujčky 79000 zlatých ve stříbře do Brna zvěstovalo, pravě jsme byli při večeri celá rodina shromaždená, odstoupil sem do vedlejšiho pokoje stoupě k oknu skládal sem díky nebesům, mysleje přitom na mou milenku nynejší mou manželku slíjubíc sobě jsa 23ti lety mladík nyní brzké výplnění touch naších. Chyba lávky, trvalo to ještě 6 let.
V roku 1830tém se můj otec přestěhoval z Brna do Konice, založa zde stálé své obydlí
Za otce mého jakožto vrchnosti Konické a Stražiské se provedli následující stavby,

I. dlouhý most zděný u Konice na sylnici jenž vede do Skřípova, Šebetova, Jevíčka.

II. Škola Konická o jedném patře.

III. Palírna o jedném patře.

IV. Sakristie u farního chrámu Paně v Konici.

V. Dvur u Přemyslovic, dle jména mé matky (Merencia) Merenčín názvan. Při stavbě  dlouhého mostu, sakristie a školy, byla povinost podaných konati prácy nadenickou obstarati přívoz materialu, řemeslnici pak a material samy doda na náklad vrchnosti a patrona. [pozn. red. dnešní zámek v Přemyslovicích]

VI. Obchodní sylnice se založila od hranic panství Šebetovského až k hranicům statku Hluchovského k Prostějovu pak dělíc se na Polesí k hranicím statku Laškovského, k Holomouci. Každé panství a statek (Dominium) stavělo sylnici tu ma své pzemnosti, podaní byli povini prácy nádenickou konati, přívoz obstarati, vrchnost pak potřebné načiní dodati. Bylo to podniknutí? velmi užitečné, uleva pro pocestného, potah nákladní nbeb se dříve podzimního času celý den do Prostějova a Holomouce jezdívávalo.

VII Naše rodiná hrobka na hřbítově Stražiském, táto poslední stávba mého otce se výkonala po zrušení patrimoniálních vrchnostech? v rakouském mocnářství.

Zemřel otec můj 11tého května 1853tím roku o půl druhé hodině poledního času ve dva a sedmdesátem roku stáří svého, ve dvoře Merenčíně u Přemyslovic ve stavení o jedném patře kdež poslední leta v prvním poschodí přebýval, byl pochovan 14tého května v neděli, sešlať? 4 faráři s patronátu a s okolí 9 farářú a naramné množství někdejších podaných, vložen jest v hrobku rodinou na Stražísku okolo paté hodině odpoledne.  

Slide show

On this day
No events for living individuals exist for today.
Favorites